Jiskra a Perla se jdou podívat
Bylo tu Slunce vždycky?
Nebylo. Narodilo se asi před 4,6 miliardy let
z obrovského oblaku plynu a prachu.
Jak se může z oblaku narodit hvězda?
Vlastní váha oblak stahuje k sobě, pořád těsněji a těsněji.
Střed je nakonec tak stlačený a tak horký, že začne zářit.
Právě teď se to děje ve Velké mlhovině v Orionu.
Takže hvězdy se pořád rodí.
Pořád. Hvězdy v Plejádách jsou na hvězdy ještě miminka.
Vydrží hvězda navždy?
Navždy ne, ale hodně dlouho.
Naše Slunce je zhruba v polovině svého klidného svícení. Čekají ho ještě miliardy let.
Jak to skončí?
U hvězdy, jako je ta naše, klidně.
Svoje vnější vrstvy vyfoukne do zářící slupky, jako je Prstencová mlhovina,
a uprostřed zůstane malá bílá hvězda, která chladne hodně, hodně pomalu.
Kdy?
Asi za sedm a půl miliardy let. Nikdo z těch, kdo teď žijí, to neuvidí.
A ty opravdu velké hvězdy?
Ty skončí zábleskem: vybuchnou.
Z plynu, který rozhodí, vznikají nové hvězdy a nové planety. To, z čeho je naše Země, bylo kdysi uvnitř takových hvězd.
Samotnou hvězdu ne — ale její porodnici ano: Velkou mlhovinu v Orionu, od prosince do března, v Orionově meči, i ze zahrady.
V triedru je vidět dobře a v malém dalekohledu ještě líp.
Zpátky k příběhu: Slunce
O webu
Vesmír