Všechno, co je. Začalo to asi před 13,8 miliardy let, pořád se to zvětšuje a ta část, na kterou vidíme, má okraj — ne proto, že by tam vesmír končil, ale proto, že světlo z dálky za ním k nám ještě nestihlo dorazit.
Vesmír si nikdo představit neumí. Co si představit umíš, je ten žebřík: Země je koule, kterou bys obešel za dva roky. Měsíc je třicet Zemí daleko. Slunce je čtyři sta Měsíců daleko. Nejbližší hvězda je čtvrt milionu Sluncí daleko. Naše galaxie je sto tisíc světelných let široká — a galaxií jsou asi dva biliony. Každá příčka je skutečné měření, které někdo udělal, když stál na příčce pod sebou.
Všechno bylo kdysi namačkané do něčeho nepředstavitelně horkého a hustého a od té doby se to rozpíná a chladne. Není to dohad — říkají to tři na sobě nezávislé věci, a našly je tři skupiny lidí, které je nehledaly.
Obyčejná hmota — každá hvězda, planeta, člověk i kámen — je asi pět dílků ze sta. Asi čtvrtina je temná hmota, která má gravitaci a nic jiného, co bychom uměli zachytit. Zbytek, zhruba dvě třetiny, je temná energie, která rozpínání zrychluje a které vůbec nikdo nerozumí.
Hvězdy tak husté, že lžička by vážila jako hora. Galaxie s dírou uprostřed. Dvě galaxie uprostřed srážky. Hvězda, která se zhroutila do černé díry a prostě zhasla, úplně bez výbuchu.
Vesmír není někde jinde. Jsi v něm a asi půlka z něj je právě teď nad tvojí hlavou.